Labradorský retriever

Chovatelská stanice labradorských retrieverů "Z bohyne lovu CS"
Hana a Petr Pirnerovi, Starý Plzenec  
 
 

Noir Jessie - Loužecká

Ahoj Hani.

Srdečně zdravím a konečně posílám dlouho slibované fotky naší psí holčičky aneb jak šel čas s naší Jessinkou. Je to už nádherná - téměř desetiměsíční - psí slečna. Je moc milá, hodná, trpělivá, přátelská, poslušná – prostě ta nej… Je to náš miláček a úžasný společník – prostě člen rodiny!!!

Se mnou ochotně pomáhá v kuchyni. S naší dcerkou si ráda hraje nebo sedí v pokojíčku a upřeně sleduje stavbu Lega, a nebo jí nadšeně leží na nohou a poslouchá, jak jí čte pohádky. S Martinem asistuje při zahradních činnostech a se stejným nadšením s námi pak večer sleduje televizi. Ráda chodí na procházky, jezdí autem, miluje návštěvy i děti a nechá si od nich vše líbit. Dokáže nás rozesmát svým elánem i blbnutím s hračkami, ale i soucitně olízat, když nám není zrovna fajn. Bráváme ji s sebou na návštěvy k rodičům na Moravu, a přestože je to pro ni jiné prostředí, mnoho cizích lidí a několik dnů od jejího pohodlí, dokáže se výborně přizpůsobit. Všichni naši příbuzní i známí jsou z ní nadšení a obdivují její krásně lesklou černou srst i přátelskost s jakou je přijímá.

Je to pro nás prostě ten nejlepší pes pod sluncem!!!!!! Moc za ni Tobě i Petrovi děkujeme. A nejen za ni, ale i za to,že vůbec existujete!!! Za vaši ochotu, laskavost, vstřícnost, za lásku s jakou svoji práci děláte i za schopnost kdykoli naslouchat, poradit,pomoci. Dnes už vím na 100%, že jsme si vybrali nejlepší chovatelskou stanici, jakou jsme jen mohli.

Pro všechny,kteří se rozhodují pořídit si pejska a nemohou se rozhodnout, bych ráda popsala náš příběh od začátku...

Naše sedmiletá dcera Kateřina toužila asi od dvou let po psí kamarádce. Jelikož je jedináček, upnula se na plyšového pejska, kterého nikdy neodkládala. Přes všechna prošení byl manžel stále odpůrcem živého psa do baráku ba i na zahradu. Argumenty byly jasné – pes všechno zničí, je z něj fůra chlupů a mraky starostí a omezení. Pak přišel čas nástupu do školy, kam se dcera opravdu moc netěšila. A protože má tatínek pro Kačenku slabost, slíbil jí ve snaze podpořit ji před vstupem do první třídy, že když se bude moc snažit a dostane na obě vysvědčení samé jedničky, koupí jí živého pejska. Asi ho svou odhodlaností i překvapila. Nikdy se nestalo, že by vzdorovala a nechtěla se učit. Ba naopak vždy prohlašovala, že potřebuje hodně jedniček na pejska – vysněnou světlou labradoří holčičku. A tak nám bylo už po dvou měsících jasné, že ty jedničky budou a my budeme muset slib dodržet. Manžel stále ještě trochu váhal, ale nechtěl ji zklamat a mě se ta myšlenka líbila moc. Po pejskovi jsem také toužila. Proseděla jsem snad hodiny u internetu a pak 14 dnů obvolávala všechny vybrané chov.stanice a pořád mi připadalo, že to není to pravé. Nakonec jsem zavolala i na tu, kde bylo uvedeno hodně kladných recenzí od lidí, ale ne vždy vše vychvalované je dobré. Dnes děkuji intuici, že jsem tam nakonec zavolala, protože tato opravdu dobrá je – přímo výborná. Hovořila jsem s paní Pirnerovou a moc mě náš rozhovor zaujal. Do ničeho mě netlačila, neslibovala, ba naopak říkala,ať si nejprve objedeme ostatní chov.stanice a když budeme mít zájem i dál, ať se pak přijedeme podívat i k nim. Trochu mne zklamalo, že chovají převážně černé labradory, ale ujistila mě, že jejich chovný pes nese v genech i světlou barvu a je na rozhodnutí přírody, jaká štěňátka se narodí (nechtěla jsem přece dcerku zklamat – až později jsem zjistila, že jí na barvě vůbec nezáleželo – znala pouze světlé labradory). Pořád jsem na náš telefonát musela myslet a něco mi neustále našeptávalo zavolat tam znovu a jet se tam podívat. A tak jsme si s Hankou domluvili schůzku a jeli se tam s manželem podívat (na její doporučení bez dcery, ať se můžeme s chladnou hlavou rozhodnout. Byli jsme velmi mile přijati a hned se šlo ke kotcům seznámit se s pejsky. Fenky byly krásné a přátelské a všechny černé. No a chovný pes nás přímo ohromil. Černý, vyloženě výstavní kus, mohutný,budící respekt a přitom velice přítulný. Pak jsme byli pozváni dovnitř, kde nás čekalo další milé překvapení – sedm černých štěněcích kuliček. Přijeli jsme těsně před jejich odchodem do nových domovů! Dostali jsme na pomazlení jednoho kluka a jednu holku. Pejsek byl klidný a spavý, zato fenka byla pěkná divoška. Byli jsme ze štěňátek nadšení. Na manželovi bylo vidět, jak postupně mění názor. No a k úplnému rozhodnutí pro pejska mu pomohla maminka štěňátek Dianka. Jako by jeho pochyby vytušila, posadila se mu k nohám a upřeně ho sledovala svým oddaným psím pohledem. Ještě dnes ten její krásný pohled vidíme před očima a nikdy na něj nezapomeneme. (Naše Jessinka má hodně podobný.) Hanka se nám ochotně věnovala celé 2 hodiny, zodpověděla vyčerpávajícím způsobem všechny naše dotazy a vysvětlila klady i zápory života se psem. Odjížděli jsme okouzleni a už cestou zpět jsme se rozhodli pro ČERNOU fenku. Po příjezdu domů jsme vše potvrdili mailem a poprosili o zamluvení pejska z příštího vrhu. Pak už jsme jen čekali a moc se na štěňátko těšili. Radost nám kazili pouze názory okolní rodiny, že je to starost a kdo nám to bude hlídat až pojedeme někam pryč. Nedali jsme se ale odradit, a dnes jsme tomu moc rádi. Hanka nás celou dobu poctivě informovala jak o očekávání štěňátek, tak o jejich narození. 10.3.2013 se fence Emě narodilo 5 štěňátek – 3 kluci a 2 holky. Fenky byly (hříčka přírody) 1 světlá a 1 černá, ale my už byli pevně rozhodnuti pro černou.

Za 4 týdny jsme se tam jeli i s naší malou podívat. Do té doby nám Hanka alespoň posílala fotky našeho miminka. Hned na první pohled jsme si ji zamilovali. A všichni!!! Moc jsme se těšili,až si ji budeme moci vzít domů.

Když nastal den „D“, jeli jsme pro ni trochu s obavami, zda jsme schopni výchovu zvládnout. Je to náš první pes a zkušenosti máme z dětství nulové. Pirnerovi nás ale psychicky podpořili a slíbili pomoc. Důrazně udělili rady a připravili výbavu. Musím přiznat, že se nám některé rady moc nezamlouvaly – hlavně ty ohledně dávání štěňátka na spaní do „PŘEPRAVKY“. Když jsme však doma viděli naši malou motorovou myšku, měli jsme najednou strach, nechat ji přes noc jen tak volně běhat po bytě. Tak jsme ji tam tedy zavřeli a celou noc při jejím urputném naříkání trpěli s ní. Druhý den hned ráno jsem volala Hance s tím, že to takhle nevydržím. Nalila mi trochu optimismu do žil a opět se vše opakovalo. Na další noc jsme jí dali do „bedýnky“ (na Hančinu radu) větší plyšovou hračku a bylo to o něco lepší. Nejprve naříkala a pak lehla na hračku a spala. Pak už se to každým dnem jen zlepšovalo a do týdne už bylo vše OK. Jessie se velice rychle naučila hygienickým návykům, dodnes nám nic (ani jedny bačkory) doma nerozkousala a hlavně si ani neměla možnost nijak ublížit. Každý, kdo to nezná, nám říkal „chudák pes“, ale my dnes už víme, že to byla rada nad zlato a že ti, co nás za to nejvíce kritizovali dneska mají nevychované psy, které nemohou nechat ani chvilku doma o samotě, aby jim něco neprovedli. Teď už využívá Jessinka přepravku spíše jako svůj spací domeček (hlavně když jsme v práci) nebo jako oázu klidu v případě návštěvy s hlučnými dětmi nebo při luxování. A my jsme se zase přesvědčili, že je dobré poslouchat osvědčené rady chovatelů, neboť to s námi i s našimi pejsky myslí jen dobře. Pomohli nám v mnoha směrech. V červnu (to měla 3 měsíce) jsme měli už dlouho zaplacenou dovolenou a nemohli si ji vzít s sebou a neměli nikoho, kdo by nám ji pohlídal. Pirnerovi si ji ochotně vzali k sobě, pohlídali, vyléčili nám ji (asi 14 dnů před odjezdem dostala silný průjem a ani veterinář nám s tím nedokázal pomoci) a ještě ji i zklidnili (jako malá motorová myš byla sice kouzelná, ale pro nás laiky hůře zvladatelná) a naučili ji vzorně chodit na halti ohlávce. Prostě jen samá pozitiva. Od návratu máme úžasného pejska, který nám dělá jen samou radost.

Všichni včetně mého manžela ji zbožňujeme a už bychom ji nevyměnili za nic na světě!!! A to není konec pohádky,to je realita. Samozřejmě se máme ještě všichni co učit, ale snažíme se, jak nejlíp umíme a baví nás to. Dokonce jsme s ní byli v srpnu na srazu pejsků ve St.Plzenci, kde to bylo moc fajn a byli jsme i od chovatelů pochváleni, což nás moc potěšilo. Moc nám pomáhá myšlenka, že je někde někdo, kdo Vám je ochoten se vším pomoci. Bez nich by určitě byla naše Jessie úplně jiná.

Shrnuto do poslední věty: „Pirnerovi i jejich pejsci jsou prostě úžasní!!!!!!“ Můžeme jen doporučit!!!!!!

Jana Loužecká

Foto 8-týdenního štěněte Noir Jessie po Emě z Bohyne lovu a Energy Rescatorovi (zvaný Murphy)

 
 
Pomocné tlapky o. p. s. - asistenční psi pro zdravotně postižené
© 2007-2018 Hana Pirnerová, V. Kratochvíla 1073, 332 02 Starý Plzenec, IČ: 48334243, tel: 724 279 599