Barkley Freeman

Imperial Barkley z bohyne lovu CS - nar. 6.10. 1996

Tak tohle jsem já s paničkou. To se na mne prvně přijeli podívat.	To mi byli tři týdny a páníček si nás vyfotil i s maminkou Elzou. To žluté jsou moje sestřičky.
Tady už jsem velký kluk doma na zahradě. To bylo ještě v Praze.	To listí byla velká dobrota - prostě jsem to musel okoštovat!
Kuk!	Tady to vidíte, já mám ten královský posez už od dětství.
Ty schody se mi tenkrát zdály hrozně vysoké.	Tady jsem na mé první výstavě - dostal jsem diplom, vidíte?
Tohle mi uděli kamarádi Stuart a Bonnie, když u nás byli na svatební cestě. Děsně jsem se styděl. A to si říkají kamarádi!	Miluju vodu, miluju klacíčky a kdyby mi pořád nebrala moje hračky, možná bych se zamiloval i do Anny - je konec konců taky retrievřice.
Tady jsme v lese s mým "bratrancem" Martinem - právě hledám vhodný klacíček. Martin je prima kámoš a umí bezvadně házet.	Tohle je moje "sestřenka" - princezna Terezka. Právě přišla na to, že mně může krmit z ruky, když dojde pro granule do misky - švanda!
Tady jsem na "svém" kopci před domem. To už jsme se přestěhovali do hor. Mám teď nové království!	Na téhle fotce konečně vypadám na své urozené jméno: Imperial Barkley z bohyne lovu CS. To zní, ne?
Pan J. a pan B. - John je prostě bezva kámoš a klidně mu dovolím sedět v mém košíku ... krásně jsem se tam uvelebil s ním.	Nemám sice obvykle dovoleno ležet na pohovce, ale když je tam panička, tak můžu. Vejdem se oba a ona mě ještě drbe za ušima.

17.11. 2005

Říct, že mi Barkley změnil život je vlastně docela málo. Barkley potažmo změnil i životy mnoha postižených lidí, kteří těď mají své čtyřnohé pomocníky. Sehrál totiž svou roli při založení Pomocných tlapek o.p.s.

V době, kdy tady Labradory neznal téměř nikdo, prohlásil můj manžel Jim, že si pořídíme retrievera. Mamince jsem musela vytrhnout reklamu na Eukanubu z amerického časopisu, aby viděla, co si to chceme pořídit. Tehdy jste prostě neviděli Labradora nikde. Ve psích časopisech jsem tehdy, v roce 1996, našla všeho všudy dva inzeráty a šťastnou náhodou jsme se tak ocitli na návštěvě u Pirnerových. Manžel byl velice potěšen vysokou úrovní chovatelské stanice a milou povahou fen. Řekl, že na takovou kvalitu je zvyklý i v Americe a bylo rozhodnuto.

Barkley předčil všechna naše očekávání, ale také očekávání mnoha lidí v mém okolí, kteří mají dlouholeté zkušenosti se psy, ale "takhle hodného psa ještě neviděli ". Ačkoli má před domem louku, chce být pořád s lidmi a dělat jim radost. Ostatní psy bere s naprostým nadhledem - zejména ty malé štěkavé, na které kouká s nechápavým výrazem - "Co se Ti děje, že tak vyvádíš?". Na příchod velmi zlomyslného kotěte do domácnosti reagoval s téměř buddhistickou trpělivostí, dokud z těch skopičin číča nevyrostla. Říkala jsem si, že kdyby na ní alespoň jednou "blafnul", měl by klid, ale on jen tpělivě snášel všechny její útoky.

Nutno ale přiznat, že Vám pes také vrací, co do něho vložíte a my jsme s Barkleym 24 hodin denně a bereme ho opravdu jako rovnocenného partnera - chodí všude s námi (restaurace, kavárny, literární večery), jezdí na všechny naše výlety a navíc má "svůj" okruh kamarádů, kteří k nám pravidelně jezdí na víkendy a berou ho sami na procházku - tady na venkově klidně i bez vodítka. Kamarád Paul se jednou vrátil z takové procházky přímo nadšen: "Chtěl jsem si cestou skočit do sámošky a neměl jsem, jak ho přivázat, tak jsem mu říkám: ´Hele, počkej tady, já jsem hned zpátky.´a on se celou dobu ani nehnul!" Přestože to bylo prvně, co po něm někdo chtěl, aby byl sám venku, věděl, co má dělat. Ani jsme se nedivili, jiný pes by možná běhal po okolí, ale Barkley tedy rozhodně ne.

Barkley byl spíš vychováván než cvičen, takže reaguje na celé věty, bez zvýšení hlasu. Mluvíme "s ním", ne na něj. Ví přesně, co znamená povel jako: "Musíš tady počkat a hlídat dům." - což se děje velmi výjimečně a on se ihned sklíčeně odebere do pelíšku. Pak máme zvláštní povely typu "Dej se dohromady!" pro případ, že je je natolik nadšen z procházky městem, že neví, co se s ním děje a nedává pozor. Také povel: "Fuj" nepoužíváme, protože mi vždycky připadalo divné označovat paničky ostatních pejsků "Fuj!" - osvědčil se nám univerzální povel "Ne", který dle možnosti dáváme už ve chvíli, kdy přemýšlí o tom, že by si došel danou paničku očuchat nebo udělat něco, co bychom nechtěli. "Ukliď se pod stůl" jsme časem zredukovali na diskrétní lusknutí prstů. Barkley reaguje v angličtině na celé věty a česky spíš na povely, které ho naučila moje maminka, každopádně je to ale pes dvojjazyčný.

V jiných ohledech má ale přísný režim, takže žebrání u stolu je nemyslitelné, stejně jako bezdůvodné štěkání nebo skákání po nábytku. Výborně se nám osvědčila americká metoda "samokrmení", při které má pes neustále k dispozici granule i vodu a chodí se sám krmit, až když má hlad. Musí se to samozřejmě pěstovat už od malička, aby nevznikl pověstný labradoří reflex "hurá jídlo". Většina lidí nám nechce věřit, že je něco takového možné. Jako výsledek máme jediného štíhlého labradora v okolí, za což si nás paní Pirnerová neustále dobírá. Vzhledem k tomu, že kvalitní krmivo bereme od ní a má ho pořád k dispozici jsem si zcela jistá, že náš miláček opravdu hlady netrpí.

Tak jako všichni labradoři, miluje vodu a vzledem k tomu, že bydlíme na horách, tak i sníh. Kdykoli může, ve sněhu se pořádně vyválí a po hlavě a předních nohách jezdí z kopce dolů. Nejlegračnější na tom je ovšem moment, kdy se dosyta "vyrochnil" a uvědomí si, že se na něj díváme. Otřepe se a rozhlédne a nasadí kukuč: "Cože, já že jsem dělal něco divného? O ničem takovém nevím." Jinak je také vtipným literárním kritikem, protože když jsme s ním chodili na autorská čtení, tak vždycky začal chrápat děsně nahlas zrovna když autor četl něco opravdu nudného. Obecenstvo tak mělo alespoň nějaké pobavení.

Netvrdím, že máme psa anděla, taky má občas divné nápady, ale ve většině situací nás zas a znovu překvapuje svou vyrovnaností a vysloveným pohodářstvím. Pamatuju si, že už když byl úplné miminko, měli jsme doma oslavu Díkůvzdání asi pro třicet lidí. Díkůvzdání jsou samozřejmě hody - pečené krůty, šunka, zákusky a protože nemáme 30 židlí, většina lidiček se usadila na koberci a jedli z klína. Barkley si chvíli hrál s hosty, pak ho to přestalo bavit, tak si zalezl do přepravky a spal. Po pravdě řečeno, s výjimkou speciálně cvičených asistenčních psů, neznám jiného psa (a už vůbec ne dvouměsíční štěně), kterého by nezajímala ani taková lákadlo jako je pečená krůta.

Jeho prostě odmala zajímali lidé - s některými si rád hraje (můj tatínek, kamarádky), jiné nechá, aby ho donekonečna hladili i když ho to moc nebaví (maminka, děti), od některých čeká, že ho vezmou vylítat ven (kamarádi). U mých rodičů má coby "vnouček" povolené mravy, takže tam čeká i nekonečnou zásobu piškotů, občas něco od plotny a možnost zaštěkat si kdykoli projde soused kolem plotu (což mu doma zakazujeme). S příchodem domů se ale okamžitě adaptuje na naše pravidla hry. A právě tento labradorský smysl vycítit povahu člověka a adaptovat se na různá prostředí je podmínkou pro výcvik, jaký probíhá v Pomocných tlapkách.

Když mne v roce 2000 paní Pirnerová požádala o spolupráci při zakládání Pomocných tlapek, neváhala jsem ani minutu. Představila jsem si, že by postižení měli možnost dostat takovéhohle miláčka a navíc vycvičeného a bylo jasno. Od té doby jsem měla možnost poznat do hloubky profesionalitu Pirnerových a můj obdiv k jejich práci ještě vzrostl. Vypiplat takovéhle pohodové štěně prostě není hračka.

Vedle těch asistenčních pejsků mi teď sice Barkley připadá jako totální nekňuba, ale zase je to ten nejhodnější pes, kterého znám - a navíc je náš! Také má statut psa, který způsobil moji závislost na labradorech. Evidentně nejsem jejich jediným oddaným fanouškem. :-)

Michaela Freeman

 

Dne 24.3. 2010 odešel do psího nebe Imperial Barkley z Bohyne lovu CS, náš černý labrador se zlatým srdcem. Bylo mu 13,5 roku, což, jak mi nikdo nezapomněl připomenout, je na labradora vlastně docela hodně. Odešel s grácií sobě vlastní. Před pár dny se mu v tlamě objevil nádor a tak jsme se domluvili s panem veterinářem na operaci. Jak jsme tušili, zjistilo se, že operovat nešlo a konec by byl i tak rychlý. A tak už jsme odešli domů bez něj. Na veterinu vesele doťapal po svých, ještě odpoledne byl v parku a sledoval, jak si tam hrají děti. Elegantněji už to snad ani nejde. Jenže veškeré odůvodňování je na nic vedle smutku ze ztráty. Někde v hloubi jsem si najednou uvědomila, že když se vybrečím, zůstávají mi stále v srdci otázky, na něž se odpovědi hledají jen těžko. Je to jen pocit... takový obraz, který se mi vrací vždycky, když někdo zemře - je to jako když vypadne elektřina v půlce města a my najednou zjistíme, kolik světla zmizelo a které čtvrti jsou vlastně všechny napájeny ze stejného zdroje.

S Barkleym zhaslo světlo jehož absence mne šokovala, jakkoli jsem na tuto možnost byla psychicky připravená. Na FaceBooku se mi ozývají kamarádi doslova z celého světa, mnozí si ho pamatovali ještě jako štěně. Kromě rodiny a blízkých přátel, jejichž bolest je evidentní, mi najednou dochází, že někdo to bude muset říct sousedovic dětem u rodičů na chatě - dětem, které ho absolutně zbožňovaly, ale jejichž jména si já z krátkých návštěv ani nepamatuji. Ozývají se kamarádi, kteří Barkleyho brali na dlouhé procházky po horách. Měli s ním vztah, který s námi neměl nic společného, zažili spolu věci, o kterých mi nevíme. Když našemu kamarádovi Peteru Ornerovi vyšla kniha, kterou napsal na našem stole, napsal nám do jejího výtisku věnování a poděkování. Specificky tam děkoval Barkleymu a našim kočkám za inspiraci a nemyslel to jako vtip.

Díky Barkleymu jsem se poznala s jeho chovateli, rodinou Pirnerových, díky němu jsme pak společně založili Pomocné tlapky o.p.s.. Nebýt této náhody, tak dnes po světě neběhalo na 100 asistenčních psů, kteří pomáhají postiženým. Z těchto aktivit se pak rozvinul i můj zájem o terapie za pomoci zvířat a potažmo díky tomu vznikla Anitera o.p.s. Tam máme pro změnu desítky dobrovolníků, kteří se svými psy (a dnes už i dalšími zvířátky) dělají radost lidem v ústavech, nemocnicích, domovech seniorů a dalších zařízeních. V obou organizacích jsem potkala až neuvěřitelný počet velmi výjimečných lidí, kteří svou prací mění životy dalších lidí k lepšímu. Byla to vážně jen náhoda?

Byla náhoda, že tento pes, přes excelentní péči paní chovatelky, byl jediný z vrhu s těžkou dysplazií, že se nám ji podařilo zvládnout natolik, že vlastně nikdy nenastaly problémy s pohyblivostí? Měl ale další těžké zdravotní problémy a u každé z těchto zkoušek se projevil jako opravdový hrdina, až do extrému, kdy na sobě nedával znát bolest. Prošel čtyřmi operacemi dvou nádorů, přičemž po jedné musel chodit otevřenou ránou v třísle celé léto, dokud se to nezahojilo zevnitř ven... kapku zázrak.

Je náhoda, že stejného psa přejel opilý řidič sněžného skútru ve 3 ráno na opuštěné horské silničce? Skončil s polámanými žebry a o pár let později jako následek s dírou v bránici. Díky ní měl vnitřnosti tam, kde má normálně mít plíce ... a i tak z vesela ťapkal patrně několik měsíců, jen nám přišlo divné, že trochu kašle. Bylo mu 11 let a paní veterinářka nechápala, jak to, že už dávno nezemřel na zauzlovaná střeva nebo převrácený žaludek. Náročnou operací jsme mu přidali 2,5 roku kvalitního života, který si opravdu užil, zejména celé léto s rodiči na chatě. Asi jsme byli u veterináře častěji než ostatní majitelé psů, ale díky jejich zájmu a péči jsme měli psa, který několikrát přežil nemožné a mezi tím měl krásný plnohodnotný život. Patří jim velký dík.

Přesto mi tu zůstává ona otázka ... koho jsme to vlastně měli vedle sebe? Barkley byl pověstný svou neutuchající snahou být hodný. Možná to zní divně, ale já jsem nikdy nezažila psa, který tak strašně chtěl vycházet lidem vstříc, který nežebral u stolu, neprotestoval, když jsme od něj chtěli něco nepříjemného (jako třeba ti páni veterináři). Znám spoustu psů šibalů, kteří tráví čas vymýšlením toho, jak obejít pravidla, jak Vás oblafnout, jak něco ukrást ze stolu. Barkley za celý život vyvedl asi tak 3 skopičiny tohoto typu a tím to haslo, vyrostl z toho. Pak už měl v hlavě jen otázky typu: "Co pro Tebe můžu udělat?" a "Co jdeme dělat teď?"

Když ho zlobila naše koťata, díval se na ně s pochopením a prostě počkal, až z toho vyrostou. Zejména napůl divoká Čičolína byla záludná. Čekala za nábytkem a když prošel kolem, skočila mu na záda. Fascinoval jí jeho vrtící se ocásek a tak ho lovila jako myš. Ani jedinkrát se proti tomu neohradil, prostě jen počkal. Od takovéhle míry trpělivosti se člověk prostě musí jen učit. Barkley nám svým přístupem k životu jasně ukazoval, kde máme hledat opravdové hodnoty - konkrétně tedy v dobrém jídle, přátelství a v přírodě. Oproti nám dospělákům, on si uměl hrát ještě ve svých 13 letech a nebylo zimní procházky, aby se pořádně nevyválel ve sněhu ... zatímco my jsme za celou zimu neuspořádali jedinou koulovačku. V maminčině zahradě si chodil přivonět ke květinám a zastavil se u nich i když měl zrovna nadšeně namířeno ven na procházku. Stačilo jen pozorovat a snažit se pochopit ty lekce, které pro nás měl.

Myslím, že jakmile trochu vyrostl, přestala jsem ho vnímat jako psa a začala jsem ho brát předně jako bytost, jako duši, která je teď zrovna uvězněná v psím kožichu a vlastně jí hrozně vadí, že nemůže mluvit. Mluvili jsme s ním jako s rovným, ptali jsme se ho názory a on je rozhodně měl. Měli jsme pro něj dvě otázky: "Chceš jít ven?" znamenalo jen tak před dům a "Chceš jít na procházku?" znamenalo pořádnou vycházku a povětšinou se to setkávalo s obrovským nadšením. Ale ne vždycky. Pokud bylo venku ošklivo, dal nám jasně najevo, že mu máme dát pokoj. Copak nebylo očividné, že v takovém počasí by ani psa nevyhnal? Taky si hodně stěžoval, kdykoli jsme při cestě autem zabloudili a to i pokud na daném místě nikdy předtím nebyl. Nikdy jsme nepřišli na to, jak věděl, kam máme jet, prostě to věděl. Vlastně nám denně ukazoval, jak máme navigovat svůj život a které věci jsou a nejsou důležité. Když někdo zvýšil hlas, Barkley sklíčeně odcházel z místnosti. Prostě věděl, jak nám dát najevo, že jsme na špatné cestě.

Přemýšlím, jaké to bude, když teď po té cestě musíme sami, když už nemáme osobního navigátora. Máme ale všechny ty neocenitelné lekce, které nám dal. A spousty krásných vzpomínek. Myslím, že tenhle pes měl na tomhle světě poslání, které znal jen on sám a které možná ani nemělo moc co společného s námi. My jsme jen měli tu čest být u toho.

Odpověď Hany

Míšo díky,
Barkley ty zdravotní problémy zvládnul díky tomu, že To byl LABRADOR, který měl ty pravé lidi vedle sebe. Když jdu jednou za čas s nějakým průserem k Bohmovi, tak se vždy ptám...jak to že jsme na to nepřišli dřív, viď vůbec nekulhal... odpověď zní: ....protože je to "blbej" (zde se vůbec neurážím...!):-)labrador, který až nemůže, dá najevo že ho to OPRAVDU bolí.

Stále si pamatuji, na den, kdy jsme se dozvěděli, že B. má dyssplazii, byla jsem nešťastná, protože přes to, že dvě generace byli zkontrolovány, a s nulkami, genetika se ukázala mocnější....měla jsem strach , aby netrpěl s nožičkami ( jak straší v knížkách). Bylo mi téměř o 13 let méně, měla jsem téměř o 13 let méně zkušeností. Dnes vím, že nález dysplazie u štěněte po zdravých rodičích je malér v tom, že pes nemůže být chovný a plodit štěňátka. Ale vím, že 99% lidí si k nám přijede pro kámoše, ne ploditele. Proto již vím, že je dobré vědět jakou má pes dysplazii a přizpůsobit mu život k tomuto " omezení"- hlídat aby nebyl tlustý, plavat, běhat po měkkém, hýbat se...běhání u kola, je zapovězeno, ale pes se musí hýbat, osvalí se a prožije krásný aktivní život po boku své rodiny, s nebo bez dysplazie. Problémy se většinou dostaví s věkem, ale úplně stejně jako u psů s dobrou dysplázkou. Někdy dříve o rok , o dva, ale díky antichodrotikům, které bereme i my lidé je vše korektní.

Dnes již vím, že labradoři neumírají na dysplazii, ale většina na rakovinu...a stářím. Jsem ráda, že naši labrouši jsou "dlouhověký" dožívají se okolo 13-14 let, což je moc pěkný věk. A to že náš "dědula" labik ztuhle vstává z pelíšku a občas kulhne ve třinácti? Viď i moje babička v sedmdesáti měla "startovací potíže"

Barkley prožil krásný život s milující a aktivní smečkou. Možná někde dává školení malému labikovi, který by se chtěl vetřít do Vaši přízně, možná období žití s labradorem odchodem B. uzavřelo jednu etapu života, možná ji právě nastartoval....